Riemannova hypotéza - detailně vysvětleno
· 49 min čtení
Tento text původně vznikl jen jako mé poznámky k výkladu, ale protože o ně projevili zájem i někteří další lidé, rozhodl jsem se je trochu podrobněji rozepsat a zveřejnit.
Obsah
1.1 Záhady a zajímavosti prvočísel
1.2 Využití prvočísel v kryptografii
2. Hustota a rozložení prvočísel
3. Základy matematické analýzy (reálné analýzy)
3.3.2 Algebraická pravidla pro derivace
3.3.3 Seznam derivací základních funkcí
3.6.1 Příklady Taylorových řad
4. Riemannova zeta funkce (v oboru reálných čísel)
4.3 Riemannova zeta funkce a součin všech prvočísel
5.1.3 Převod mezi stupni a radiány
5.3 Úhel a trigonometrické funkce
5.6 Polární a kartézské souřadnice
6.1 Operace s komplexními čísly
6.2 Komplexní rovina - geometrický pohled
6.2.1 Sčítání komplexních čísel
6.2.2 Absolutní hodnota komplexních čísel
6.3 Goniometrický tvar komplexních čísel
6.3.1 Násobení komplexních čísel v goniometrickém tvaru
6.3.2 Umocňování komplexních čísel v goniometrickém tvaru
7.2.1 Diferencovatelnost komplexní funkce
7.3.1 Vlastnosti holomorfních funkcí
7.3.2 Věta o identitě (Identity theorem)
7.4 Singularity, polynomické a meromorfní funkce
7.6.1 Ukázka analytického prodloužení
8. Riemannova zeta funkce v komplexní rovině
8.1 Připomenutí funkce v oboru reálných čísel
8.2 Analytické prodloužení Riemannovy zeta funkce
8.3 Funkční rovnice zeta funkce
8.4 Triviální a netriviální nuly
8.5 Kritické pásmo a kritická přímka
9.3.1 Výsledky umělé inteligence (2026)
Riemannova hypotéza je stále nevyřešený matematický problém. Clayův matematický institut ji v roce 2000 zařadil mezi sedm matematických problémů tisíciletí.
Než samotnou hypotézu zformulujeme, musíme si nejprve projít několik základních pojmů a hlavně příčin a důvodů jejího vzniku.
Prvočísla
Prvočíslo je přirozené číslo větší než 1, které má právě dva dělitele: 1 a samo sebe. Prvních pár prvočísel je 2, 3, 5, 7, 11, 13, 17, 19, 23, 29, 31, 37, 41, 43, 47, 53, 59, 61, 67, 71, 73 a tak dále.
Už ve starověkém Egyptě si lidé všímali zvláštních vlastností některých čísel – Rhindův papyrus z doby kolem 1550 př. n. l. obsahuje tabulku rozkladů zlomků na součty kmenných zlomků, ve které někteří historici vidí první náznaky rozlišování prvočísel a složených čísel. Skutečný začátek systematického studia prvočísel však přinesli až antičtí Řekové. Přibližně kolem roku 300 př. n. l. dokázal Eukleidés ve svém díle Základy, že prvočísel je nekonečně mnoho. Základy obsahují i základ tzv. základní věty aritmetiky, kterou v úplné podobě dokázal až Carl Friedrich Gauss v roce 1801:
Každé přirozené číslo větší než 1 lze jednoznačně (až na pořadí činitelů) rozložit na součin prvočísel.
Prvočísla tak tvoří jakési základní stavební kameny přirozených čísel.
Záhady a zajímavosti prvočísel
Goldbachova domněnka
Každé sudé číslo větší než 2 lze zapsat jako součet dvou prvočísel.
Tato domněnka byla poprvé formulována v roce 1742 matematikem Christianem Goldbachem a dodnes nebyla dokázána ani vyvrácena.
Pro sudá čísla menší než byla domněnka ověřena počítačem.
Bertrandův postulát
Pro každé přirozené číslo existuje alespoň jedno prvočíslo , které splňuje .
Větu poprvé formuloval Joseph Bertrand v roce 1845 a dokázal ji Pafnutij Čebyšev v roce 1852.
Existují i silnější tvrzení, například, že pro každé přirozené číslo existuje alespoň jedno prvočíslo , které splňuje . Nebo třeba že pro každé přirozené číslo existuje alespoň jedno prvočíslo , které splňuje .
Malá Fermatova věta
Pro každé prvočíslo a libovolné celé číslo , které není dělitelné , platí, že:
Větu formuloval Pierre de Fermat v roce 1640. Jak už bylo u Fermata zvykem, větu nejspíše nedokázal. Teprve o skoro 100 let později větu dokázal Leonhard Euler.
Věta je v praxi paradoxně užitečnější než Velká Fermatova věta, má totiž široké uplatnění v asymetrické kryptografii nebo v testování prvočíselnosti.
Například si můžete ověřit s kalkulačkou, že pro prvočíslo a číslo platí:
To znamená, že vydělené dává zbytek .
Wilsonova věta
Přirozené číslo je prvočíslo právě tehdy, když .
Vyzkoušejme na příkladu prvočísla :
Další zajímavosti
Řada převrácených prvočísel diverguje k nekonečnu.
Využití prvočísel v kryptografii
Prvočísla tvoří základ asymetrické kryptografie, která umožňuje bezpečné šifrování a digitální podepisování zpráv. Nejznámějším šifrovacím systémem je RSA, založený na obtížnosti rozložit součin dvou velkých prvočísel na jeho činitele — tento problém je pro současné počítače prakticky neřešitelný.
Kromě RSA se prvočísla uplatňují i v systémech založených na eliptických křivkách, které poskytují srovnatelnou úroveň bezpečnosti při použití mnohem kratších klíčů. Díky tomu jsou tyto metody efektivnější a rychlejší.
Asymetrická kryptografie je dnes nepostradatelná — používá se při zabezpečení webové komunikace (HTTPS), digitálních podpisů, autentizace, e-mailového šifrování, Bitcoinu, a v mnoha dalších oblastech, kde je důležitá důvěrnost, integrita a ověřitelnost dat.
Hustota a rozložení prvočísel
Dostáváme se k velmi zásadnímu tématu v oblasti teorie čísel, a to k hustotě a rozložení prvočísel mezi přirozenými čísly.
Nejprve si definujme funkci , která udává počet prvočísel menších nebo rovných číslu x. Pozor, zde nesouvisí s konstantou . Používá se jako symbol funkce, protože pochází od prvního písmene "p", které je nahrazeno řeckým písmenem .
Vypišme si pro přehlednost několik hodnot funkce :
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 0 | 1 | 2 | 2 | 3 | 3 | 4 | 4 | 4 | 4 | 5 | 5 | 6 | 6 | 6 | 6 | 7 |

Graf funkce pro .
Hustota prvočísel
Jedním z nejdůležitějších poznatků z teorie čísel je takzvaná Prvočíselná věta, která nám dává představu o hustotě prvočísel mezi přirozenými čísly.
Věta má několik různých formulací, například:
Pravděpodobnost, že náhodně vybrané přirozené číslo je prvočíslo, je přibližně , kde je přirozený logaritmus.
nebo:
Funkce roste přibližně stejně jako .

Černý je graf funkce a modrý je graf pro .
Tento odhad funkce objevil Carl Friedrich Gauss v roce 1792 teprve ve svých 15 letech a později ho v roce 1896 dokázali nezávisle na sobě Jacques Hadamard a Charles Jean de la Vallée-Poussin.
Rozložení prvočísel
Prvočíselná věta nám dává představu o hustotě prvočísel, ale neříká nám nic o jejich rozložení - jaká je konkrétní poloha prvočísel.
Přestože je definice prvočísel jednoduchá, jejich rozložení mezi přirozenými čísly vykazuje pozoruhodnou složitost. Některá prvočísla leží velmi blízko sebe, například 11 a 13 (tzv. dvojčata), zatímco mezi jinými jsou dlouhé mezery – třeba i více než milion čísel mezi dvěma po sobě jdoucími prvočísly.
Mezery mezi prvočísly dokonce mohou být libovolně velké. Pro libovolné jsou totiž všechna čísla složená, protože je dělitelné . Dostáváme tak po sobě jdoucích složených čísel.
Polignacova domněnka
V roce 1849 francouzský matematik Alphonse de Polignac formuloval domněnku, že pro každé sudé přirozené číslo existuje nekonečně mnoho párů po sobě jdoucích prvočísel, jejichž rozdíl je roven . Tedy pro každé sudé existuje nekonečně mnoho párů , kde .
Pro lichá to smysl nedává, rozdíl dvou lichých prvočísel je vždy sudý (jedinou výjimkou je dvojice ).
Pro jde o dvojčata, tedy dvojice prvočísel jako , , , a tak dále.
Pro jde o tzv. sexy prvočísla. Po sobě jdoucí dvojice s rozdílem 6 jsou například , , a tak dále.
Zajímavostí je, že se zatím nikomu nepodařilo Polignacovu domněnku pro žádné vyvrátit ani dokázat.
Významný pokrok ale v roce 2013 přinesl Yitang Zhang, který jako první dokázal, že existuje nekonečně mnoho párů prvočísel, jejichž rozdíl je menší než 70 milionů. James Maynard a nezávisle na něm Terence Tao tuto mez brzy výrazně zlepšili a projekt Polymath8 ji pak snížil až na 246. Dnes tedy víme, že existuje nekonečně mnoho párů prvočísel, jejichž rozdíl je menší nebo roven 246. To znamená, že pro nějaké sudé existuje nekonečně mnoho párů prvočísel s tímto rozdílem, třeba to je zrovna , třeba , a nebo to třeba platí pro všechna sudá , to nikdo zatím neví.
Základy matematické analýzy
Pojďme se na chvíli zase vrátit do světa reálných čísel a seznámit se s některými základními pojmy a nástroji matematické analýzy, které později rozšíříme na komplexní čísla a funkce.
V této kapitole bude nutné být velmi matematicky korektní a přesný. Většinu pojmů budeme formálně definovat.
Limita funkce
Limita popisuje, jak se funkce chová v okolí určitého bodu. Říkáme, že funkce má limitu v bodě , pokud se její hodnoty blíží určitému číslu, když se blíží k . Nezáleží přitom na tom, jaká je hodnota funkce přímo v bodě , nebo zda tam vůbec je definovaná – důležitý je trend chování funkce v jeho blízkosti.
Limitu funkce v bodě značíme jako:
a formálně ji definujeme jako:
Pro všechna reálná kladná čísla existuje reálné kladné číslo takové, že pokud je v prstencovém okolí bodu (tedy ), pak hodnota funkce je v okolí hodnoty (tedy ).

Můžete nahlédnout, že ohraničuje prstencové okolí bodu a ohraničuje okolí hodnoty .
Důležitý detail je, že okolí hodnoty obsahuje i samotnou hodnotu . Zatímco prstencové okolí bodu neobsahuje samotný bod .
Opět připomeňme, že nás u limity nezajímá samotná hodnota funkce v bodě , ale pouze to, jak se funkce chová v jeho blízkosti.
Ukažme si příklady funkcí a jejich limit.
První příklad

Kolik je ? Na obrázku vidíme, že zleva se funkce blíží k hodnotě , zatímco z pravé strany se blíží k hodnotě . Můžeme tedy říct, že limita v bodě neexistuje, protože zleva a zprava se blíží k různým hodnotám.
Formálně bychom to zapsali jako:
Všimněte si, že ale funkční hodnota v bodě existuje a je rovna . Ale limita zkoumá okolí bodu , ne samotný bod.
Druhý příklad

Kolik je ? Na obrázku vidíme, že funkce se blíží k hodnotě z obou stran, tedy:
Všimněte si, že funkční hodnota v bodě je , ale limita je . To opět ukazuje, že limita zkoumá chování funkce v okolí bodu, ne samotnou hodnotu v bodě.
Třetí příklad

Kolik je ? Na obrázku vidíme, že funkce roste do nekonečna, tedy:
Čtvrtý příklad

Kolik je ? Na obrázku vidíme, že funkce se blíží k hodnotě z obou stran, tedy:
Funkční hodnota v bodě je také . Tímto se dostáváme k dalšímu důležitému pojmu a to je spojitost funkce.
Spojitost funkce
Taková intuitivní definice spojitosti funkce by mohla být, že funkce je spojitá, pokud ji dokážeme nakreslit jedním tahem tužkou.
Formálně definujeme spojitost funkce v bodě takto:
Řekneme, že funkce je spojitá, pokud je spojitá v každém bodě svého definičního oboru.
Derivace funkce
Intuitivní představa derivace je, že nám říká, jak rychle se mění hodnota funkce v daném bodě. Jinými slovy: jaký je sklon tečny k průběhu funkce v tomto bodě.

Přesněji řečeno, derivace zkoumá poměr velmi malých změn výstupu a vstupu - tedy jak moc se změní hodnota funkce, když posuneme vstup o nepatrně malý kousek vpravo.
Zajímá nás, jak se chová rozdíl , když je posun velmi malý - téměř nulový. To "téměř" je zde klíčové: nechceme, aby bylo přesně nula, protože pak bychom porovnávali funkční hodnotu sama se sebou. Místo toho sledujeme, jak se funkce chová pro dvojici velmi blízkých vstupů.
Podobně jako u limity: nezajímá nás přímo hodnota funkce v bodě , ale chování funkce v okolí tohoto bodu. Derivace je vlastně limitní poměr dvou extrémně malých změn - říká nám, jak se výstup mění na základě nepatrné změny vstupu.
Formálně definujeme derivaci funkce v bodě jako:
Zde si můžete pro lepší představu vyzkoušet interaktivní ukázku derivace na https://www.desmos.com/calculator/tlsum08k0m.
Diferencovatelnost
Řekneme, že funkce je diferencovatelná v bodě , pokud má v tomto bodě derivaci, tedy pokud limita výše uvedeného poměru existuje.
Řekneme, že funkce je diferencovatelná pokud je diferencovatelná v každém bodě svého definičního oboru.
Pokud je funkce diferencovatelná v bodě , pak je také spojitá v tomto bodě. Pozor, to ale neplatí obráceně - funkce může být spojitá, ale nemusí být diferencovatelná (například funkce nemá derivaci v bodě , i když je spojitá).
Algebraická pravidla pro derivace
Linearita derivace: Pokud jsou a diferencovatelné funkce a jsou konstanty, pak platí:
Derivace součinu: Pokud jsou a diferencovatelné, pak platí:
Derivace podílu: Pokud jsou a diferencovatelné a , pak platí:
Derivace složené funkce (chain rule): Pokud je diferencovatelná v bodě a je diferencovatelná v bodě , pak platí:
Seznam derivací základních funkcí
- Derivace konstanty:
- Derivace lineární funkce:
- Derivace mocniny:
- Derivace exponenciální funkce:
- Derivace logaritmické funkce:
- Derivace goniometrických funkcí:
- Derivace inverzních goniometrických funkcí:
Extrémy funkce
Extrémy funkce jsou body, ve kterých funkce dosahuje svých maximálních nebo minimálních hodnot. Rozlišujeme lokální extrémy (funkce v bodě nabývá největší nebo nejmenší hodnoty v nějakém jeho okolí) a globální extrémy (největší nebo nejmenší hodnota na celém definičním oboru). Globální extrém může ležet uvnitř definičního oboru i na jeho okraji.
Pokud je funkce diferencovatelná v bodě a nebo neexistuje, pak se v bodě může nacházet lokální extrém (maximum nebo minimum).
Růst a klesání funkce
Funkce roste v intervalu , pokud pro každé platí .
Funkce klesá v intervalu , pokud pro každé platí .
Pokud je v intervalu , pak funkce roste v tomto intervalu.
Pokud je v intervalu , pak funkce klesá v tomto intervalu.
Řada
Nekonečná řada je součet nekonečné posloupnosti čísel. Můžeme ji zapsat jako:
kde jsou členy posloupnosti.
Řada konverguje, pokud její součet má konečnou hodnotu. Pokud řada diverguje, znamená to, že součet neexistuje nebo je nekonečný.
Mocninné řady
Mocninná řada je nekonečná řada ve tvaru:
Tento zápis popisuje funkci jako nekonečný polynom - každý člen závisí na mocnině výrazu , kde je pevně zvolený bod (tzv. střed řady).
Pokud řada konverguje, může velmi přesně popisovat různé funkce – nejen polynomy, ale i funkce jako , nebo .
Taylorova řada
Taylorova řada je zvláštní případ mocninné řady, která vzniká tak, že její koeficienty jsou určeny derivacemi dané funkce v jednom bodě.
Pokud má funkce všechny derivace v bodě , pak ji můžeme (za určitých podmínek) rozvinout do Taylorovy řady:
Příklady Taylorových řad
Exponenciální funkce
Tato funkce má tu zvláštní vlastnost, že všechny její derivace jsou opět . V bodě tak platí pro všechna , a dostáváme:
Tato řada konverguje pro všechna reálná (i komplexní) čísla .
Přirozený logaritmus
Derivace logaritmu jsou , , atd. V bodě mají derivace konkrétní hodnoty a vedou na řadu:
Tato řada konverguje pro .
Goniometrické funkce
Obě řady konvergují pro všechna , a lze je využít k přesným výpočtům hodnot goniometrických funkcí.
Analytické funkce
Funkce je analytická v bodě , pokud existuje okolí tohoto bodu, kde lze funkci vyjádřit jako konvergentní Taylorovu řadu, tj. řada nejen existuje, ale také konverguje k hodnotám funkce:
Všechny polynomy, exponenciála, sinus, kosinus a další běžné funkce jsou analytické.
Hladká funkce
Hladká funkce je taková funkce, která má derivace všech řádů a tyto derivace jsou spojité.
Každá analytická funkce je hladká, ale ne každá hladká funkce je analytická.
Například funkce
Funkce je hladká, ale není analytická v bodě , protože její Taylorova řada v je nulová a nekonverguje k hodnotám funkce v okolí tohoto bodu.
Riemannova zeta funkce (v oboru reálných čísel)
Riemannova zeta funkce hraje klíčovou roli v teorii čísel a je spojena s rozložením prvočísel. Její význam spočívá v tom, že poskytuje hluboké spojení mezi prvočísly a komplexní analýzou.
První, kdo funkci ve skutečnosti zavedl a zkoumal byl Leonhard Euler, ten ji však přirozeně zkoumal pouze pro reálná čísla. My se také nejdříve budeme zabývat pouze reálnými čísly, ke komplexní analýze se dostaneme později.
Všimněme si, že řada konverguje (nabývá konečné hodnoty) pro a diverguje (roste do nekonečna) pro . Pro jde o tzv. harmonickou řadu, která diverguje. Pro jde o řadu, která diverguje ještě rychleji.
Harmonická řada
Speciální případ Riemannovy zeta funkce, kdy :
To, že tato řada diverguje k nekonečnu lze dokázat například pomocí integrálního kritéria konvergence.
Kritérium platí za předpokladu, že funkce je definovaná na intervalu , je na něm nezáporná a klesající.
Basilejský problém
Pro zajímavost si ještě ukažme případ, kdy v Riemannově zeta funkci. Později nám to pomůže k pochopení dalších souvislostí.
Tento výsledek je známý jako basilejský problém a byl vyřešen v roce 1735 matematikem Leonhardem Eulerem.
Eulerův důkaz
To co již před Eulerem bylo známo, bylo vyjádření funkce jako nekonečného součtu pomocí Taylorovy řady:
Panu Eulerovi se nejdříve podařilo nalézt rozklad funkce jako nekonečného součinu:
Můžete si prohlédnout a přesvědčit se o "stejnosti" na https://www.desmos.com/calculator/lkcuzrkzkn.
Euler tento rozklad odvodil spíše intuitivně, podle nulových bodů funkce (stejně jako se rozkládá polynom podle svých kořenů). Rigorózně ho dokázal až Karl Weierstrass v 19. století.
Euler pak položil rovnost mezi nekonečným součinem a nekonečnou řadou (protože obě strany jsou rovny funkci , musí se rovnat i sobě navzájem):
Po rozepsání na prvních pár členů dostaneme:
Obě strany vydělíme :
Pravou stranu již máme rozepsanou jako mocninnou řadu, tedy ve tvaru: , kde jsou koeficienty.
Nyní se pokusíme levou stranu také rozepsat jako mocninnou řadu. Jelikož se obě strany rovnají jako funkce, musí mít stejné koeficienty u jednotlivých mocnin .
Zaměříme se pouze na koeficient u . Ten vznikne tak, že z jedné závorky vybereme člen a ze všech ostatních jen .
Koeficient u je tedy roven součtu všech těchto členů:
Teď nám stačí jediné, porovnat s koeficientem u u výrazu z :
Z toho plyne, že:
Ještě pro zajímavost zmiňme obecný vzorec pro výpočet libovolné sudé kladné hodnoty :
kde je Bernoulliho číslo, které lze definovat explicitně jako
Prvních pár hodnot zeta funkce a Bernoulliho čísel:
Riemannova zeta funkce a součin všech prvočísel
Leonhard Euler kromě basilejského problému také dokázal, že Riemannova zeta funkce může být vyjádřena jako nekonečný součin přes prvočísla. Toto je extrémně důležitý objev, protože ukazuje, že zeta funkce je spojena s prvočísly. Rovnost platí pro všechna , tedy tam, kde řada konverguje.
Důkaz sítem
Euler dokázal tuto rovnost pouze pomocí algebraických úprav - opakovaným "sítem" přes násobky prvočísel. Ukážeme si, jak tento postup vypadá.
Začněme s původní řadou:
Vynásobme obě strany výrazem :
Jak si můžete všimnout, na pravé straně se odstraní všechny členy, které mají ve jmenovateli násobky 2.
Zůstane nám tedy:
Teď provedeme stejný proces, ale pro násobky 3. Vynásobíme obě strany výrazem :
Jak můžete vidět, na pravé straně se odstraní všechny členy, které mají ve jmenovateli násobky 3.
Proces již určitě chápete, takhle bychom pokračovali pro a tak dále pro všechna prvočísla.
Po nekonečně mnoha krocích dostaneme:
Odtud již jednoduchou úpravou dostaneme:
Tento výsledek je velmi důležitý, Euler tímto otevřel cestu k hlubšímu porozumění vztahu mezi zeta funkcí a prvočísly.
Goniometrie
Na první pohled se může zdát, že goniometrie s prvočísly a Riemannovou zeta funkcí příliš nesouvisí. Ve skutečnosti však hraje klíčovou roli v komplexní analýze, která je nezbytná pro studium zeta funkce v komplexní rovině.
Stupně a radiány
Stupně
Stupeň je jednotka úhlu, která rozděluje kružnici na 360 stejných částí. Tato jednotka má historický původ a byla zavedena do jisté míry "uměle". Vznikla ve starověké Babylónii, kde používali šedesátkovou soustavu čísel.
Proč právě číslo 360? Teoreticky by se dala zvolit jakákoliv jiná hodnota, například 100 nebo 1000. Přesný důvod, proč Babylonci vybrali právě 360, není úplně jasný. Spekuluje se však především o dvou důvodech: jednak o vlivu šedesátkové soustavy a také o výhodné dělitelnosti čísla 360 na mnoho částí , což usnadňovalo výpočty a dělení kruhu.
Radiány
Naproti tomu radián je přirozená jednotka úhlu, která vychází přímo z geometrie kružnice. Jeden radián je definován jako takový středový úhel, který na kružnici vytne oblouk o délce rovné poloměru dané kružnice.
Obecně platí, že pokud úhel (v radiánech) svírá středový úhel, který na kružnici vytne oblouk délky , a kružnice má poloměr , pak:

Z toho vyplývá, že celý kruh (obvod délky ) odpovídá úhlu:
To znamená, že:
- celý kruh má úhel radiánů (360°),
- půlkruh má radiánů (180°),
- pravý úhel má radiánů (90°).

Převod mezi stupni a radiány
Jednotková kružnice
Uvažujme jednotkovou kružnici v rovině - tedy kružnici se středem v počátku a poloměrem 1.
Představme si, že máme bod na této kružnici s kartézskými souřadnicemi a že z počátku vede do tohoto bodu oranžový vektor.

Jaké délky mají jednotlivé úsečky v pravoúhlém trojúhelníku, který tímto vektorem vzniká?
- Oranžový vektor je poloměr jednotkové kružnice, tedy má délku .
- Modrá vodorovná úsečka má délku .
- Červená svislá úsečka má délku .
Úhel a trigonometrické funkce
Zkoumejme nyní úhel, který svírá oranžový vektor s vodorovnou osou. Označme ho jako .

Z trigonometrie v pravoúhlém trojúhelníku víme, že:
V jednotkové kružnici je přepona rovna , a proto platí jednoduše:
Konkrétně v našem případě:
Tyto vzorce můžeme využít, známe-li buď úhel, nebo délky odvěsen pravoúhlého trojúhelníku.
Goniometrická identita
Použijeme-li na tento trojúhelník Pythagorovu větu:
dostaneme známou goniometrickou identitu:
Tato rovnost platí pro libovolný úhel .
Pro lepší představu o průběhu funkcí a jak v jednotkové kružnici, tak v grafu:

Nejednotková kružnice
Pokud použijeme kružnici s poloměrem (například ), délky stran trojúhelníku se násobí tímto poloměrem, ale úhel zůstává stejný.
Obecně tedy platí:
Souřadnice bodu tak můžeme popsat pomocí tzv. polárních souřadnic, tedy pomocí vzdálenosti od počátku a směrového úhlu.
Polární a kartézské souřadnice
Polární souřadnice jsou spojeny s kartézskými souřadnicemi vztahem:
Ukažme si na příkladu pro bod A, který má v kartézské soustavě souřadnice:

Poloměr kružnice spočítáme jako:
Směrový úhel můžeme spočítat pomocí tangens:
Inverzní funkcí dostáváme:
Pozor, funkce vrací jen úhly z intervalu , takže tento postup funguje přímo jen pro body s . Pro body vlevo od svislé osy je potřeba k výsledku přičíst .
Souřadnice bodu A v polárních souřadnicích jsou tedy:

Komplexní čísla
Riemannova zeta funkce byla původně definována pouze pro reálná čísla, ale její význam a aplikace v teorii čísel vyžadují rozšíření na komplexní čísla.
Proto si nyní představíme komplexní čísla a pokusíme se pochopit jejich vlastnosti, důležitost, využití a celkově krásu.
Komplexní čísla jsou čísla ve tvaru , kde a jsou reálná čísla a je imaginární jednotka, která splňuje rovnici . Často se také píše , s odmocninami záporných čísel je ale potřeba zacházet opatrně, běžná pravidla jako pro ně neplatí.
Reálnou část komplexního čísla značíme jako a imaginární část jako . Komplexní číslo tedy můžeme zapsat jako:
Ukažme si na příkladu, mějme komplexní číslo . V tomto případě je a .
Operace s komplexními čísly
Komplexní čísla lze sčítat, odčítat, násobit a dělit podobně jako reálná čísla, ale s určitými specifiky:
Sčítání a odčítání: Pro dvě komplexní čísla a platí:
Násobení: Pro dvě komplexní čísla a platí:
Dělení: Pro dvě komplexní čísla a (kde a nejsou obě nula) platí:
Konjugace: Pro komplexní číslo je komplexně sdružené číslo .
Pro komplexní číslo a jeho komplexně sdružené číslo platí:
To je v mnoha případech velmi užitečný fakt.
Absolutní hodnota: Absolutní hodnota komplexního čísla je definována jako:
Všimněme si, že absolutní hodnota komplexního čísla je vždy nezáporné reálné číslo.
Umocňování komplexních čísel si ukážeme později.
Komplexní rovina - geometrický pohled
Podobně jako zobrazujeme reálná čísla nebo reálné funkce v rovině, můžeme v rovinném (2D) prostoru zobrazovat i komplexní čísla.
Každému komplexnímu číslu odpovídá bod v rovině se souřadnicemi – tedy reálná část určuje pozici na vodorovné ose (osa ), imaginární část určuje pozici na svislé ose (osa ). Takovému zobrazení říkáme komplexní rovina nebo také Gaussova rovina.
Ukažme si příklad komplexní roviny s několika komplexními čísly:

Můžete si prohlédnout na https://www.desmos.com/calculator/7iswamokrv.
Pozor: V dvojrozměrném prostoru (2D) zobrazujeme komplexní čísla, ne komplexní funkce. Komplexní funkce mají jako vstup komplexní číslo (2 proměnné, potřeba 2D prostoru) a jako výstup také komplexní číslo (2 proměnné, potřeba 2D prostoru). Dohromady tedy komplexní funkce potřebují pro zobrazení průběhu čtyřrozměrný prostor (4D), což asi chápete, že je obtížné vizualizovat.
Toto geometrické zobrazení je klíčové pro hlubší porozumění komplexním číslům a jejich vlastnostem. Představte si, že body v komplexní rovině představují ve skutečnosti vektorové šipky, které začínají v počátku a končí v bodě .
Sčítání komplexních čísel
Sčítání komplexních čísel odpovídá sčítání vektorů v rovině.
Ukažme si na příkladu dvou komplexních čísel a , chceme je sečíst:

Absolutní hodnota komplexního čísla
Absolutní hodnota komplexního čísla odpovídá vzdálenosti bodu od počátku v komplexní rovině. Ukažme si na příkladu .

Jak můžete vidět, vzdálenost bodu spočítáme pomocí Pythagorovy věty:
Proto jsme takto definovali absolutní hodnotu komplexního čísla.
Goniometrický tvar komplexních čísel
Jelikož již máme představu o (ne)jednotkové kružnici a goniometrických funkcích, můžeme přejít ke goniometrickému tvaru komplexních čísel.
Komplexní číslo můžeme zapsat v goniometrickém tvaru jako:
kde je absolutní hodnota komplexního čísla (vzdálenost od počátku) a je úhel, který svírá vektor s reálnou osou.
Zkusme si to ukázat na příkladu komplexního čísla .
Nejprve spočítáme jeho absolutní hodnotu:
Nyní spočítáme úhel :
Tedy goniometrický tvar komplexního čísla je:
Tento zápis je velmi užitečný, protože usnadňuje násobení, dělení a umocňování komplexních čísel díky vlastnostem trigonometrických funkcí.
Násobení komplexních čísel v goniometrickém tvaru
Násobení komplexních čísel v goniometrickém tvaru je velmi jednoduché. Pokud máme dvě komplexní čísla v goniometrickém tvaru:
Pak jejich součin je dán vzorcem:
Tedy při násobení komplexních čísel v goniometrickém tvaru se násobí jejich absolutní hodnoty a sčítají se jejich úhly. To je mnohem jednodušší než násobení v algebraickém tvaru.
Geometricky to znamená, že násobení komplexních čísel odpovídá složení rotací a škálování v komplexní rovině.
Umocňování komplexních čísel v goniometrickém tvaru
Umocňování komplexních čísel v goniometrickém tvaru je také velmi jednoduché. Umožňuje nám to Moivreova (de Moivreova) věta, která říká, že pro libovolné komplexní číslo a celé číslo platí:
Eulerův vzorec
Eulerův vzorec je klíčovým výsledkem v teorii komplexních čísel a říká, že pro libovolné reálné číslo platí:
Tento vzorec spojuje exponenciální funkci s goniometrickými funkcemi a umožňuje nám vyjádřit komplexní čísla v goniometrickém tvaru pomocí exponenciálního zápisu.
Základní věta algebry
Tato věta patří k nejzásadnějším větám v matematice, obzvlášť v oblasti polynomů a komplexních čísel. Říká, že:
Každý polynom stupně s komplexními koeficienty má přesně komplexních kořenů (počítáno s násobností).
To například znamená, že libovolná kvadratická rovnice má dva komplexní kořeny, libovolná kubická rovnice má tři komplexní kořeny, libovolná kvartická rovnice má čtyři komplexní kořeny a tak dále.
nemá žádné reálné kořeny, ale má dva komplexní kořeny a .
Komplexní analýza
Dostáváme se k jádru věci, k analýze komplexních funkcí. Máme již základy z reálné analýzy a známe komplexní čísla. Nyní se podíváme, jak tyto znalosti spojit a začít zkoumat komplexní funkce.
Definujme komplexní funkci jako zobrazení , které přiřazuje každému komplexnímu číslu komplexní číslo .
Limita a spojitost
Podobně jako v reálné analýze definujeme limitu komplexní funkce v bodě :
kde je limita funkce v bodě .
Funkce je spojitá v bodě , pokud
Derivace komplexní funkce
Derivace komplexní funkce v bodě je definována podobně jako v reálné analýze:
kde a jsou komplexní čísla. Tento limitní výraz musí existovat a mít stejnou hodnotu bez ohledu na to, jakým způsobem se blíží k nule — tedy po libovolné křivce nebo přímce v komplexní rovině.
To je klíčový rozdíl oproti reálné analýze, kde máme pouze dvě možné strany (zleva a zprava). V komplexní rovině je těchto směrů nekonečně mnoho a derivace existuje pouze tehdy, pokud limitní hodnota je stejná pro každý směr.
Diferencovatelnost komplexní funkce
Komplexní funkce je diferencovatelná v bodě , pokud existuje komplexní číslo splňující výše uvedenou definici. Pokud je funkce diferencovatelná v okolí bodu , pak je nutně hladká (tedy nekonečněkrát diferencovatelná) a dokonce analytická (lze ji vyjádřit pomocí konvergentní mocninné řady).
Holomorfní funkce
Funkci komplexní proměnné , kde je otevřená množina, nazveme holomorfní, jestliže má v každém bodě komplexní derivaci. Řekneme, že je funkce holomorfní v bodě , pokud je holomorfní na nějakém okolí tohoto bodu. Nestačí tedy, aby měla derivaci jen v samotném bodě – například funkce má komplexní derivaci pouze v bodě , a není tak holomorfní nikde.
Pro funkci rozloženou na reálnou a imaginární část
platí, že následující tvrzení jsou na otevřené množině ekvivalentní:
-
Funkce je holomorfní na (tj. má komplexní derivaci v každém bodě ).
-
Funkce a mají na spojité parciální derivace a platí pro ně Cauchyho–Riemannovy rovnice:
-
Funkce je na analytická, tj. v okolí každého bodu ji lze vyjádřit konvergentní mocninnou řadou.
Tato silná vlastnost umožňuje z lokálního chování funkce vyvozovat její globální vlastnosti. Holomorfní funkce lze navíc často rozšířit mimo původní definiční obor pomocí tzv. analytického prodloužení (ne vždy je to ale možné). To činí komplexní analýzu nejen elegantní, ale i mimořádně účinnou.
Vlastnosti holomorfních funkcí
-
Součet, součin i podíl (pro nenulový jmenovatel) holomorfních funkcí je opět holomorfní.
-
Polynomy a funkce vyjádřitelné mocninnou řadou s nekonečným poloměrem konvergence (např. sinus, kosinus, exponenciála) jsou holomorfní na celé komplexní rovině.
-
Derivace holomorfní funkce existuje a je opět holomorfní.
-
Holomorfní funkce na souvislé oblasti je jednoznačně určena už svými hodnotami na libovolně malém okolí jednoho bodu (viz věta o identitě níže). Právě na tom stojí analytické prodloužení.
-
Naopak běžné funkce jako reálná či imaginární část holomorfní funkce nebo její absolutní hodnota obvykle holomorfní nejsou.
Věta o identitě (Identity theorem)
Nechť a jsou dvě holomorfní funkce definované na otevřené a souvislé oblasti . Pokud existuje podmnožina , která má v hromadný bod (např. obsahuje interval nebo nekonečně mnoho bodů, které se k sobě přibližují), a na které platí:
pak platí:
Jinými slovy: pokud se dvě holomorfní funkce shodují na nějaké "dostatečně husté" množině bodů, pak se shodují úplně všude na celé oblasti.
Tato věta je přímým důsledkem analytické povahy holomorfních funkcí — jakmile známe jejich hodnoty v malém okolí, známe je v celé oblasti. To je zásadní rozdíl oproti reálným funkcím, kde i nekonečně diferencovatelná funkce může být nulová v okolí bodu a přitom nenulová jinde.
Singularity, polynomické a meromorfní funkce
Singularity
Singularitu v komplexní analýze chápeme jako bod, kde funkce není holomorfní. Nejdůležitější jsou tzv. izolované singularity – body, ve kterých funkce není holomorfní, ale v jejich okolí (bez samotného bodu) holomorfní je. Izolované singularity dělíme na tři typy:
- Odstranitelné singularity: Funkce není holomorfní v bodě, ale lze ji tam dodefinovat tak, aby byla holomorfní. Například funkce má odstranitelnou singularitu v , protože můžeme definovat .
- Póly: Absolutní hodnota funkce roste při přibližování k bodu do nekonečna. Například funkce má pól v a funkce má pól v .
- Podstatné singularity: Funkce se v okolí bodu nechová ani jedním z předchozích způsobů. Například funkce má v bodě podstatnou singularitu a v libovolně malém okolí tohoto bodu nabývá všech komplexních hodnot kromě nuly (tzv. Picardova věta).
Polynomické funkce
Polynomické funkce jsou holomorfní na celé komplexní rovině. Mají tvar:
kde jsou koeficienty a je stupeň polynomu.
Meromorfní funkce
Meromorfní funkce jsou holomorfní na celé komplexní rovině (nebo obecně na otevřené množině) kromě izolovaných singularit, kterými jsou pouze póly. Tyto funkce lze vyjádřit jako podíl dvou holomorfních funkcí:
kde a jsou holomorfní funkce a není identicky nulová. Póly funkce leží v nulových bodech funkce .
Laurentovy řady
Laurentova řada je rozšířením Taylorovy řady pro funkce, které jsou holomorfní v mezikruží kolem bodu , typicky v okolí izolované singularity. Na rozdíl od Taylorovy řady obsahuje i záporné mocniny. Má tvar:
kde jsou komplexní koeficienty a je bod, kolem kterého řadu rozvíjíme.
Analytické prodloužení
Analytické prodloužení je technika, která umožňuje rozšířit definiční obor dané funkce tak, aby si zachovala svou analytickou (tj. holomorfní) povahu.
Typickým výchozím bodem je funkce definovaná pomocí mocninné řady, která je sice v daném bodě analytická, ale konverguje pouze v určitém okolí tohoto bodu (tzv. kruh konvergence). Za jeho hranicí se řada rozpadá – diverguje – a ztrácíme původní definici. Přesto může existovat jiná analytická funkce, která se s tou původní shoduje uvnitř tohoto kruhu, ale je smysluplně definovaná i za jeho hranicí. Takové rozšíření nazýváme analytickým prodloužením.
Proces prodlužování může být opakován – krok za krokem – čímž lze funkci prodloužit do rozsáhlejší oblasti. To ale nemusí být vždy možné nebo jednoznačné:
-
V některých případech narážíme na singularity – body, do kterých již funkci nelze prodloužit (např. póly).
-
Jindy může záležet na cestě, podél které prodloužení provádíme – vznikají tak situace, kdy má funkce více hodnot v jednom bodě (tzv. monodromie). Tyto jevy souvisejí s topologií komplexní roviny a vedou například ke konceptu Riemannových ploch.
Ukázka analytického prodloužení
Uvažme řadu:
Jak mnoho z vás ví, jedná se o geometrickou řadu, která konverguje pouze pro a diverguje pro .
Pro známe vzorec pro výpočet této řady:
Všimněte si ale, že je holomorfní funkce v , tedy v celém komplexním oboru kromě bodu . V bodě má singularitu, konkrétně pól.
Funkce tedy není pouze součtem geometrické řady v jednotkovém disku , ale dává smysl i mimo něj – všude v komplexní rovině kromě bodu , kde má pól.
Protože se tato funkce shoduje s původní řadou ve společném oboru , můžeme podle věty o identitě (identity theorem) říci, že je jediné analytické prodloužení řady na širší oblast.
Tímto způsobem jsme tedy funkci původně definovanou pouze uvnitř jednotkového kruhu prodloužili do celé roviny kromě jednoho bodu. Takové rozšíření zachovává analytickou povahu funkce – nová funkce je holomorfní tam, kde je definovaná, a zároveň navazuje na původní hodnoty.
Tento jednoduchý příklad krásně ilustruje, jak silný nástroj analytické prodloužení v komplexní analýze představuje. Začínáme funkcí, která je definována pouze lokálně – například pomocí mocninné řady platné v malém okolí – a prostřednictvím jednoduchého výrazu ji rozšíříme do mnohem širší oblasti, aniž bychom ztratili její analytické vlastnosti.
Zatímco v reálné analýze může i nekonečně diferencovatelná funkce být "místně nulová" a přitom jinde zcela jiná, v komplexní analýze má každá holomorfní funkce tak pevnou strukturu, že znalost funkce v libovolně malém okolí často určuje její chování na celé oblasti.
Právě tato schopnost „rekonstruovat“ funkci z lokálních informací dělá z analytického prodloužení jeden ze stěžejních principů komplexní analýzy, který umožňuje studovat funkce hluboko za hranicemi jejich původní definice.
Riemannova zeta funkce v komplexní rovině
Připomenutí funkce v oboru reálných čísel
Připomeňme si Riemannovu zeta funkci, která byla nejdříve definovaná pouze pro reálná čísla větší než :
A důležitou souvislost s Eulerovým součinem prvočísel:
Analytické prodloužení Riemannovy zeta funkce
Původní řadu, která konverguje jen pro , můžeme v této oblasti ekvivalentně vyjádřit i pomocí integrálu.
kde je gama funkce, která rozšiřuje faktoriál () a je definována pro všechna komplexní čísla kromě nekladných celých čísel. Nekladná celá čísla nás ale netrápí, protože tento vzorec používáme jen pro .
Pro rozšíření definice zeta funkce mimo oblast se používá analytické prodloužení. Riemann ukázal, že lze takto jednoznačně rozšířit na meromorfní funkci definovanou na celé komplexní rovině s jedinou singularitou – jednoduchým pólem v bodě .
Analytické prodloužení lze konstruovat několika způsoby, například:
-
pomocí funkční rovnice (popsaná v další části),
-
Euler–Maclaurinovy formule,
-
Fourierovy transformace (theta-funkce).
Jednodušší, ale lokálně omezený přístup poskytuje Dirichletova eta funkce:
Ta umožňuje vyjádřit zeta funkci vztahem
(Jmenovatel je nulový ještě v bodech pro celá , v těch je ale nulová i funkce , takže jde jen o odstranitelné singularity.)
což představuje konkrétní příklad analytického prodloužení pouze do oblasti , kde původní řada diverguje.
Tento vztah je v souladu s původní definicí pro a je výhodný zejména pro numerické výpočty.
Globální analytické prodloužení na celou komplexní rovinu (kromě bodu ) však zajišťuje až funkční rovnice.
Funkční rovnice zeta funkce
Zeta funkce splňuje funkční rovnici, která propojuje její hodnoty v bodech a :
Díky ní stačí znát zeta funkci pro (kde ji umíme spočítat pomocí řady nebo eta funkce) a z rovnice dopočítat její hodnoty i pro .
Tato rovnost platí jako rovnost meromorfních funkcí na celé komplexní rovině - obě strany definují tutéž funkci mimo izolované singularity.
Rovnice odhaluje hlubokou symetrii zeta funkce vůči přímce , která hraje klíčovou roli v Riemannově hypotéze.
Triviální a netriviální nuly
Nahlédněme na funkční rovnici zeta funkce:
Triviální nuly
Když se zaměříme na člen ve funkční rovnici zeta funkce, zjistíme, že tento výraz nabývá nuly právě tehdy, když , kde , tedy ve všech sudých celých číslech.
Tato skutečnost ale neznamená, že pro každé takové , protože záleží i na chování ostatních členů rovnice. Rozhodující jsou výrazy a , členy a nejsou nikdy nulové.
-
Pro kladná sudá čísla (např. ) sice , ale zároveň má v těchto bodech pól ( je záporné celé číslo). Tento pól eliminuje nulu sinusového členu, takže je v těchto bodech nenulová (například ).
-
Pro je sinus také nulový, ale má pól, který nulu opět vyruší. Ve skutečnosti .
-
Naproti tomu pro záporná sudá čísla (např. ) je funkce regulární (nemá zde póly) a je konečná a nenulová (jde o hodnoty , kde řada konverguje). Nula ze sinusu se tak nezruší a v těchto bodech skutečně nabývá hodnoty nula.
Triviálními nulami zeta funkce jsou tedy všechna záporná sudá čísla:
Netriviální nuly
Netriviální nuly jsou veškeré nuly, které nejsou triviální. Kolem těchto nul se dějí největší záhady.
Je matematicky dokázáno, že všechny netriviální nuly zeta funkce leží v kritickém pásmu. Pro nuly být nemohou díky Eulerovu součinu (součin nenulových činitelů je nenulový), pro díky funkční rovnici (kromě triviálních nul) a v roce 1896 dokázali Jacques Hadamard a Charles Jean de la Vallée-Poussin, že žádné nuly neleží ani na přímce . Právě z toho plyne prvočíselná věta.
První netriviální nula je přibližně .
Kritické pásmo a kritická přímka
Kritické pásmo
Kritické pásmo je oblast v komplexní rovině, kde se nacházejí netriviální nuly zeta funkce.
Je definováno jako:
Toto pásmo zahrnuje všechna komplexní čísla, jejichž reálná část je mezi a .
Kritická přímka
Kritická přímka je pak přímka, která prochází přesně bodem a je kolmá na reálnou osu:
Riemannova hypotéza
Konečně se dostáváme k samotné Riemannově hypotéze, kterou poprvé formuloval Bernhard Riemann v roce 1859.
Formulace hypotézy
Všechny netriviální nuly Riemannovy zeta funkce leží na kritické přímce .
Víme, že všechny netriviální nuly leží v kritickém pásmu, ale Riemannova hypotéza tvrdí, že dokonce všechny tyto nuly leží právě na kritické přímce.
Důsledky hypotézy
Distribuce prvočísel
Vzpomeňme si na funkci , která udává počet prvočísel menších nebo rovných .
Již Gauss odhadl, že tato funkce asymptoticky roste jako:
Zatímco funkce slouží jako hrubý odhad pro počet prvočísel menších než , logaritmický integrál
poskytuje ještě přesnější aproximaci funkce .
Ve své slavné práci z roku 1859 Riemann ukázal, že funkci lze přesně vyjádřit pomocí tzv. explicitního vzorce, který zahrnuje netriviální nuly Riemannovy zeta funkce.
Dnes se nejčastěji uvádí verze tohoto vzorce pro Čebyševovu funkci , tedy váženou verzi funkce , kterou v roce 1895 dokázal Hans von Mangoldt:
kde:
-
je Čebyševova funkce: ,
-
součet probíhá přes všechny netriviální nuly zeta funkce, tj. všechna komplexní čísla taková, že a (nuly se sčítají postupně podle rostoucí absolutní hodnoty imaginární části),
-
vzorec platí pro , které není mocninou prvočísla.
Tento vzorec ukazuje, že fluktuace v rozdělení prvočísel jsou přímo řízeny reálnou a imaginární částí nul . Člen má absolutní hodnotu , čím blíže k reálné části nul leží, tím menší jsou tyto fluktuace.
Pokud je Riemannova hypotéza pravdivá, pak všechny netriviální nuly mají tvar . Helge von Koch v roce 1901 dokázal, že Riemannova hypotéza platí právě tehdy, když:
Obecněji, pokud by všechny netriviální nuly měly reálnou část nejvýše (pro nějaké ), byla by odchylka řádu .
Výrazně lepší odhad už čekat nelze. John Edensor Littlewood v roce 1914 ukázal, že rozdíl nekonečněkrát dosáhne velikosti řádu (a to s kladným i záporným znaménkem). Riemannova hypotéza tedy říká, že prvočísla jsou rozložena tak pravidelně, jak to jen jde.
Dosavadní výsledky
Riemannova hypotéza zůstává nedokázaná, za více než 160 let se ale podařilo dokázat řadu dílčích výsledků:
- 1896 – Hadamard a de la Vallée-Poussin dokázali, že na přímce (a díky funkční rovnici tedy ani na přímce ) neleží žádné nuly.
- 1914 – Godfrey Harold Hardy dokázal, že na kritické přímce leží nekonečně mnoho netriviálních nul.
- 1942 – Atle Selberg dokázal, že na kritické přímce leží dokonce kladný podíl všech netriviálních nul.
- 1974 – Norman Levinson ukázal, že na kritické přímce leží alespoň třetina netriviálních nul.
- 1989 – Brian Conrey tento podíl zvýšil na alespoň 40 %.
- 2018 – Brad Rodgers a Terence Tao dokázali, že tzv. de Bruijnova–Newmanova konstanta splňuje . Riemannova hypotéza je přitom ekvivalentní tvrzení , platí tedy právě tehdy, když . Projekt Polymath15 pak v roce 2019 ukázal, že .
- 2020 – Kyle Pratt, Nicolas Robles, Alexandru Zaharescu a Dirk Zeindler zvýšili podíl nul na kritické přímce na více než , tedy zhruba 41,7 % (článek). Tento rekord pak vydržel šest let.
- 2021 – David Platt a Timothy Trudgian rigorózně ověřili, že všechny netriviální nuly s imaginární částí do leží na kritické přímce. Starší, ne zcela rigorózní výpočty (Xavier Gourdon, 2004) ověřily dokonce prvních nul.
- 2024 – Larry Guth a James Maynard zlepšili odhad, kolik nul může ležet daleko od kritické přímky (tzv. odhad hustoty nul). Šlo o první zlepšení odhadu Alberta Inghama z roku 1940, tedy po více než 80 letech, a výsledek zpřesňuje i odhady počtu prvočísel v krátkých intervalech. Terence Tao ho označil za pozoruhodný průlom (článek).
Výsledky umělé inteligence (2026)
V roce 2026 přišly dva výsledky, na kterých se zásadně podílela umělá inteligence. Riemannovu hypotézu ani jeden z nich nedokazuje, oba ale patří k největším posunům za poslední desetiletí.
-
Více než dvě třetiny nul na kritické přímce (srpen 2026). Výzkumný model Claude od společnosti Anthropic propojil metodu, kterou v roce 2025 představili Baluyot, Goldston, Suriajaya a Turnage-Butterbaugh (ta ale fungovala jen za dodatečného předpokladu), s prací Enrica Bombieriho z roku 2000. Výsledkem je bezpodmínečný důkaz, že více než 67,25 % netriviálních nul je jednoduchých a leží na kritické přímce. Předchozí rekord tak vzrostl z přibližně 41 % na více než dvě třetiny. Důkaz ověřili matematici Anthropicu Levent Alpöge a Ralph Furman a v září 2026 zveřejnil Youness Lamzouri jiný, koncepčně jednodušší důkaz stejného odhadu. Ani podíl 100 % by ale Riemannovu hypotézu nedokázal, jde totiž o podíl „téměř všech“ nul, ne o všechny (Terence Tao, článek).
-
Kvazi-Riemannova hypotéza (říjen 2026). Společnost OpenAI zveřejnila důkaz, že všechny netriviální nuly zeta funkce leží v pásmu , tedy v užším pásmu, než je kritické pásmo. Dosud nikdo nedokázal, že by nuly ležely v jakémkoliv pásmu užším než . Podle vztahu z předchozí kapitoly z toho plyne, že odchylka je nejvýše řádu . Důkaz má 199 stran a byl formálně ověřen v systému Lean, o týden později vyšla i kratší verze se slabším pásmem . Odborníci (například Maksym Radziwiłł) považují výsledek za pravděpodobně správný, ale stále ho prověřují a kritizují, že je špatně napsaný. Peter Sarnak ho chce za větu považovat až poté, co mu lidé porozumí v plném detailu (Quanta Magazine).
Existuje také řada tvrzení, která jsou s Riemannovou hypotézou ekvivalentní. Například Guy Robin v roce 1984 dokázal, že hypotéza platí právě tehdy, když pro všechna platí , kde je součet všech dělitelů čísla a je Eulerova–Mascheroniho konstanta.
Další podrobnosti, včetně neúspěšných pokusů o důkaz, najdete na anglické Wikipedii.